„Tančící medvědi“ – Witold Szabłowski

Název „Tančící medvědi“ mi hned připomněl Severní Koreu, zemi proslulou medvědími představeními. Kniha používá poslední tančící medvědy v Evropské unii jako metaforu pro lidi, kteří přešli z někdejších komunistických zemí do svobodného demokratického zřízení: svoboda sice vypadá jako univerzální hodnota, ale nikdo (žádný medvěd) bez učení neví, jak toto přirozené právo uplatňovat.

Zákaz medvědích představení mi připomněl, že jsem jako dítě také často chodil(a) v hongkongském Ocean Parku na vystoupení delfínů a lachtanů. Právě jsem zjistil(a), že kvůli protestům ochránců přírody bylo toto divadlo v roce 2020 zrušeno, a je mi z toho trochu smutno. Dnešní děti už neuvidí lachtana tleskat ploutvemi ani delfína odpalovat míč nosem… Když budeme tuto myšlenku rozvíjet dál, neměli bychom pak zakázat i jízdu na koni? A nejsou nevhodné i různé soutěže domácích mazlíčků?

Trochu jsem odbočil(a). Tohle byly jen mé asociace k názvu a s obsahem knihy nesouvisejí. „Pro medvědy je šok ze svobody tak silný, že je nelze po vypuštění z klece rovnou pustit do lesa. Musí dostat několik dní, aby si zvykli.

Svoboda je nová výzva.

Nové zvuky.

Nové vůně.

Nové jídlo.

Svoboda je velké dobrodružství.“

A není tomu tak i u lidí, kteří poprvé ochutnají „svobodu a demokracii“? Po osmi letech života v Česku mám čím dál silnější pocit, že demokratické vzdělávání na Tchaj-wanu je zjevně nedostatečné. Jak mají Tchajwanci za takových okolností vědět, jak správně používat moc, kterou mají v rukou?

Kdo má zájem, může si knihu půjčit v Pražské knihovně tradičních čínských znaků. Podívejte se na Polsko a zamyslete se nad sebou – jak můžeme dosáhnout skutečné „demokracie a svobody“!